Do zatáček bez vytáček

Nedávno mne vezla jedna už docela velká slečna, která řídí asi 10 let, svým hezkým teréňákem poměrně náročným serpentinovitým úsekem okresní úzké silnice s nepříliš kvalitním povrchem, vinoucí se lesem mezi skálami...

Z jejího stylu jízdy do zatáček jsem cítil vyloženou nejistotu. Jednou moc rychlý nájezd, podruhé zas moc pomalu a bez přeřazení rychlosti a ruce málem zamotané. V protisměru jsme potom potkali dodávku(za volantem byl muž) s problémy podobnými. Na krajnici písek a štěrk, svodidla nad lesním srázem žádná! Neštěstí mohlo být už hotovo. Až jsme z toho byli venku a stáli před restaurací, otevřel jsem téma. Ze slečny "vylezlo", že do zatáček jezdit vlastně téměř nepotřebuje, a proto to taky moc neumí a ani na tom nebude nic měnit, aby se něco víc učila. No, to je teda vážně bomba!!! Na první pohled to vypadá docela legračně a člověk neví, jestli se tomu má smát či se nad tím vztekat a nebo zaplakat. Mít tu moc - okamžitě bych slečně sebral ŘP a poslal ji do autoškoly na kondiční jízdy a přezkoušení. Těch smrťáků, co potom vidíme v televizi, kdy je auto na hadry a komentář říká, že ten někdo právě vkládaný do rakve nezvládl řízení, je opravdu každý den mnoho. Na celé věci je ale nejhorší, že takové havárky často odnesou i úplně nevinní lidé! Patřím do "staré školy" generace řidičů odchované televizním pořadem populárního redaktora Luboše Pecháčka Auto-moto-revue před 30 lety. Tehdy byla na knižních pultech spousta příruček, které většinou psali rallyeoví soutěžáci a radili v nich nám obyčejným řidičům všelijaké řidičské finty, co a jak se rychle a dobře dokonale naučit. Můj tchán mi tehdy dal tuto dobrou radu:"Za prvních 5 tisíc kilometrů se naučíš tak trochu řídit a za těch dalších 20 tisíc se naučíš trochu jezdit!". Zdá se mi, že mnozí dnešní řidiči(ale i řidičky), kterým už vadí každé stromořadí, neumí pořádně ani řídit, ale ani jezdit. Reálná silnice ještě pořád není totéž, co jízda autem v počítačové hře. Bohužel to mnoho držitelů ŘP stále nerozlišuje. Tehdejší úroveň autoškol byla asi tak stejná, jako dnes a kdo se neučil řídit ve městě velikosti aspoň Brna, byl na tom dost špatně. Měl jsem kolegu, který po své rodné Vysočině jezdil po úzkých silničkách 150, ale děsil se dne, kdy měl za mnou přijet do Brna. Měl šílenou hrůzu jet tím úzkým prostorem vedle tramvaje, zvláště v zatáčce, když vagon nečekaně vybočí. Síly motorů byly dříve celkem vyrovnány. Málokdo vlastnil nějaký skoro "dvoulitr" a nikde tak rychlostně nevyčníval. Všichni víc nějak tak svorně se svými zhruba "dvanáctistovkami" kubických centimetrů motorů, lépe všude na silnicích splývali. Samozřejmě, výkony tehdejších a dnešních "litráků"(1000 ccm) se rovnat nedají. Například stará Škoda 1000 MB versus současná Toyota Yaris. Nevím, jak a podle čeho se poznají praví mistři volantu - tehdy se říkalo, že při míjení se v zatáčce musí mezi levými vnějšími zrcátky pískat vzduch - bych nebral zas tak úplně vážně. Stačilo a stačí se vrátit z nějakého výletu živý a zdravý a pochopitelně bez šrámu na autě. Řidičkám začátečnicím z Brna a jeho okolí mohu doporučit dva docela dobré silniční tréninkové úseky, kde jsem svoje řidičské umění procvičoval před 30 lety já sám. První je trasa Brno-Žebětín - Ostrovačice(lesní úsek s úzkou silnicí). Ta druhá je trasa mezi Lipůvkou a Blanskem, konkrétně Šebrov-Kateřina - po odbočku na Klepačov před Blanskem. Tento úsek se širokou silnicí a dobrým povrchem je hlavně zajímavý tím, že dva oblouky zatáček jsou tak táhlé, že se vrací zpět téměř o 180 stupňů. Zatáček je potřeba se nebát, něco si o nich přečíst, neboť mají vážně svá pravidla. Kdo se chystá poprvé někam do Středomoří a půjčí si tam auto, může věřit tomu, že dokonalé ovládání vozu se mu zúročí právě tam. Zvláště pak po usednutí za volant vozu neznámé kvality z půjčovny. Zhruba desetkrát živější provoz než u nás, je tam citelně znát a místy je rychlost 40 v horách ta nejvyšší. A to už ani za nějakou nepřehlednou zatáčkou nemusí stát uprostřed nečekaně ten tolik pověstný osel. Česká autoškola je škola jako každá jiná a přesto zůstává anonymní. O tom, kdo a kde absolvoval jakou školu jinou, má vysvědčení nebo diplom. Je docela škoda, že nemáme v našich řidičských průkazech třeba číslem vyznačeno, kdo a kde jakou konkrétní autoškolu absolvoval. Tak by bylo možné sestavit žebříček jejich kvality od nejlepší po nejhorší. A dopátrat se, které autoškoly pustily na naše silnice největší počet nejčastěji havarujících řidičů. Po dosažení určitého procentního počtu nedokonalých řidičů, by taková škola měla být navždy zrušena! Pro ty, kteří ani vůbec žádnou autoškolu neabsolvovali a získali řidičský průkaz "za hubičku" a bourají desetkrát ročně, je současný systém výhodou.